Zajímejte se o online svět dětí, doporučuje rodičům Jirka Král

„Většina účtů u těch, kterým ještě nebylo 13 let, nemá nastavené žádné soukromí."

Buď safe online přináší obsah i rodičům. Vzdělává je a v boji za bezpečnost na internetu se je snaží spojit s dětmi. Jaký na to máš pohled?

Začali jsme komunikovat s dětmi, takže když za nimi přijde rodič s Buď safe online, tak už by měly vědět, o co jde. Takže nemusí překonávat původní strach nebo nedůvěru. Dítě si může říct „jo to znám, tohle dělá Avast s Jirkou, byli jsme tam se školou přihlášení“. Takže to se povedlo. Je na rodičích, aby jim došlo, že je to něco, co by si se svým dítětem měli projít a prostudovat. Stejně jako potřebuješ řidičák k řízení auta, musíš si přečíst alespoň pár článků o tom, jak sociální síťe fungují, na co si dát pozor a tak. Stejně jako se dozvíš, že se v autě nemůžeš rozjíždět na pětku, někdo by tě měl informovat, že když někam nahraješ fotku, je veřejná. Automaticky to všem nemusí dojít. Většina účtů u těch žáků a hlavně takových, kterým ještě nebylo 13 let, je otevřená. Nemá nastavené absolutně žádné soukromí, což je přitom jeden ze základních principů ochrany na sociálních sítích, aby nepřišli o cenné informace.

Máš z vlastní zkušenosti pocit, že rodiče spíše podceňují potenciální hrozbu, kterou sociální sítě představují?

Dřív to podceňovali hodně s tím, že ani nevěděli, na co se děti koukají, u čeho tráví čas. Mám takovou příhodu z filmového festivalu v Karlových Varech, kam jsem pravidelně jezdil. Občas tam jsou i rodiny s dětmi, tak se mi stávalo, že na těch prvních ročnících za mnou přišlo dítě, že se chce vyfotit a rodič: „S kým se to chceš fotit, to je nějakej herec, to já vůbec nevím, co je youtuber, to já nesleduju“. Tři roky nato se to změnilo a rodiče klepou do dětí „hele tamhle je Jirka, ten youtuber“ nebo přijdou sami a chtějí se vyfotit se slovy, že jejich syn bude naštvaný, že zůstal doma. V tom se to mění a v tom se mění i přístup k sociálním sítím.

Dnes má Facebook přes 90 % lidí, co jsou v Česku na internetu, což je vidět na změně přístupu, kdy si uvědomují a vnímají možné hrozby. Už si ale neuvědomují, že by se také měli zajímat o své bezpečí. Snažíme se to říct i dětem, že jsou na sociálních sítích déle, měly by to znát a že by mohly poradit rodičům. Třeba když máma s tátou sdílí nějaké lži nebo se zapojují do nesmyslných soutěží o výhru iPhonu. I já to vidím u své mámy, která lajkovala fejkovou stránku „Jirka Král“. Já jsem pak navrhl, že si projdeme další stránky, kde má lajk a zjistil jsem, že takhle lajkuje nějaké politiky, o kterých ani nevěděla. To stejné moje babička, když jsme jí založili účet na YouTube. Měla subscribe u mě, u ségry a u Andreje Babiše, kterého olajkovala, ani nevěděla jak. Takže dětem říkáme, aby se rodičům snažily pomoci.

Takže z toho co říkáš, vyplývá, že by rodiče s dětmi měli vytvořit tým...

To propojení je oboustranné. Jednak by měl rodič přijít za dítětem a zajímat se o jeho online aktivity, přidat si ho do přátel.

„Lidé na sociálních sítích ukazují jen to pozitivní nebo se snaží působit hezčí."

Cíl není zakazovat, ale pomoci se správným přístupem k sítím. Když rodič něco zakáže, tak je najednou dítě mezi spolužáky za podivína. To je to nejhorší. Ten přístup musí být opačný – jít dítěti naproti, mluvit s ním o tom, co sleduje a co lajkuje. Jeden z častých příkladů je, že třeba vidí spolužáky, kteří jsou na drahé dovolené, mají drahá auta, počítače atp. a začínají se s tím poměřovat. Nechápou ale, že na sociálních sítích lidi ukazují to pozitivní nebo se snaží působit hezčí.