Online hra pro děti je naprostá iluze, říká expert Avastu

Tomáši, v týmu Buď safe online jsi expertem na online hry. Jaké máš s hraním zkušenosti?

Zkušenosti jsem sbíral od svých 12–13 let. Pamatuju úplné začátky, kdy se hrálo přes modemy. Serióznější hraní u mě začalo s hrou Star Craft: Brood War z roku 1998, s kterou jsem se dostal do okruhu progamerů. Velmi podstatný rozměr byl, že mohu hrát s kamarády, a důležité je to dodnes. Když hrajete s počítačem, je to úplně jiné. Dnes můžete hrát i proti někomu, koho neznáte, čímž se dostáváme na problematické pole. Myslím si, že dřív jsme mnohem více oddělovali, jestli hrajeme s kamarády, nebo s někým, koho neznáme. Dané to bylo i tím, že se často pořádaly tzv. lanparty, kterých už moc není. Dnešní děti to už neznají a takový přístup je pro ně cizí.

Dostáváme se k tomu, že mizí „offline kontakt“ a sociální život se přesouvá do online světa. V tom tedy vidíš největší prostor k narušení bezpečnosti na sítích?

Spíš v tom vidím velký prostor pro ztrátu kritického myšlení, které je pro to mimořádně důležité, ostatně jako u všeho. Jakmile začnu něco konzumovat, aniž bych se nad tím zamyslel, dostávám se do rizika, a nejen bezpečnostního, ale i osobnostního. Může mě tak ohrozit i nějaké vyprázdnění. Děti pak mohou strádat po fyzické i psychické stránce. To je mnohem větší riziko, než že jim někdo sebere peníze či účet na sociálních sítích nebo ve hrách.

"Když někdo uslyší, že je nějaký online obsah pro děti, představuje to velký vykřičník."

Je tedy běžné, že někdo přijde o svůj účet, dejme tomu v online hře, do něhož investoval nějaké peníze?

Stává se to. Jak moc se to stává u kategorie 10 až 13 let nebo obecně u dětí z prvního stupně, tam si tím nejsem moc jistý. Spíš se to stává u lidí, kteří do toho nacpou opravdu hodně peněz. Znám řadu takových případů.

Když jsme se dostali k tomu, že v prostředí online her se pohybují lidé, kteří chtějí zneužít ty druhé, podle čeho můžeme takové hráče poznat?

Takových lidí je tam řada. Hrajou, baví se, ale zároveň se třeba chtějí obohatit na úkor jiných. Nebo se chtějí seznámit, což je obecně jedno z témat, ale nemusí to být  vyloženě se špatným úmyslem. Potom jsou tu ale ti zákeřní, kteří například jdou po informacích za účelem pozdějšího vydírání. A jak tomu čelit, zahrnuje obrovskou plejádu věcí. Začíná to u rodičů, pokračuje vzděláváním ve školách, ale zahrnuje to také způsob, jak se hry nabízí. Bohužel všechno zmíněné dnes selhává. Těžko změním postoj firem, pro něž je to obrovský byznys. Buď safe online se ale snaží vzdělávat na školách a šířit osvětu, což je velice důležité.

Na svých přednáškách se drtivě setkávám s tím, že učitelé o tématu nic neví. Je to pro ně složité, zkrátka jiný svět. A pokud jde o rodiče, je to hlavně o čase, který věnují vzdělávání a pochopení, že děti dnes těžko mohou žít bez počítačů. Zákazy jsou dost nevhodný přístup. Mám zkušenosti, že i děti, které jsou do 15 let nebo skoro až do dospělosti izolované od počítačů, stejně nakonec musí s počítači pracovat.

Jsou podle tebe některé konkrétní hry nebo herní online platformy nebezpečnější než ty ostatní? Ať je to z hlediska informací, co vyžadují nebo jakým způsobem nastavují sociální interakci atd.

Tady je třeba zmínit jednu aktuální a důležitou věc. Po řadě diskuzí jsme dospěli k názoru, že jakmile někdo tvrdí, že je hra nebo sociální síť v online prostředí pro děti,  je to naprostá iluze a že takové prostředí nejde stvořit. Nevím, jestli si to firmy uvědomují, ale rozhodně takové platformy hojně vytváří. Tímhle dávám jednoduchý tip, že když někdo uslyší, že je nějaký online obsah pro děti, představuje to velký vykřičník.

Mohl bys být konkrétní? V čem je v základu špatně něco takového vytvářet?

Techniky na podvrhnutí dětské identity jsou tak široké, že to nelze kontrolovat. Je to absolutní vábnička pro ty, co by toho chtěli zneužít. Jediná možnost je přítomnost moderátora, který by se účastnil všech těch interakcí, to je ale nesmysl.

Jak bys jako rodič zajistil, aby tvé dítě bylo v prostředí online her v bezpečí?

Pokud se rodič zajímá, co dítě dělá, je to první krok k navázání komunikace, což je nejzákladnější věc, jak do toho světa vstoupit. Jakmile to rodič odmítá, je to strašně problematické a pravděpodobně i špatné. Druhou věcí je, že bych dítě neměl přeceňovat ani podceňovat. Děti jsou schopné řadu rizikových situací ustát samy. Na druhou stranu bych si ale měl dávat pozor na to, že jsou témata, která na děti působí jak červený hadr na býka – je to třeba snaha o unikátnost, získání uznání od komunity. Bavíme se o hodně podprahových věcech, které samy bez pomoci rodičů nedávají. Že někdo v chatu online hry zve na rande, to většinou děti dají a je to pro ně automaticky vykřičník, ne však pro všechny. Je tedy třeba i na toto dohlédnout. 

"Jako rodič bych se zaměřil na to, jestli je v dané hře prostor pro kreativitu."

Jakmile si ale útočník získá důvěru, daruje v online hrách nějaké předměty, zkrátka dítě zblbne, primární ochranné prostředky velice rychle mohou selhat. Těch bodů ochrany je celá řada, ale toto jsou základní prvky bezpečnosti v online hrách. Příkazy u dětí fungují různě, ale snaha si o takových věcech s dítětem povídat, je základní. Je potřeba ale myslet právě na ty podprahové věci, když se jim někdo snaží pokoutně vetřít do přízně.

Jsou online hry, které bys doporučil?

Toto je obrovské téma, kdy bychom museli projet všechny herní trendy. Věci, které jsou trendy právě hodně staví na zmíněných podprahových záležitostech. Chtěl bych ale říct, že aby byla hra přínosná, dítě u ní musí přemýšlet, tedy ne nějaká mlátička. Takže třeba strategie, ale mohou to být i střílečky, kde se musí krýt za barely nebo mají trénink míření a takové věci. V takových situacích dítě dost získá a učí se kreativitě, protože přemýšlí, jak tu hru uchopit. Jako rodič bych se tedy zaměřil na to, jestli je v dané hře prostor pro kreativitu.